8. února 2014 07:51
Toto italské území se neřadí do cestovního plánu našince tak často jako třeba Tonalle Pass, Lago di Garda nebo Cortina di Ampezzo. Kdo má však „známé“ Alpy proježděné, neměl by litovat popojet víc na jihozápad, do alpského předhůří, protože hornaté území provincie Bergamo, souhrnně označované jako Orobijské Prealpy, je pro turisty, co rádi lyžují nebo chodí na sněžnicích, skutečnou lahůdkou.
Město Bergamo leží ve strategické poloze v ústí dvou velkých dolin Vall Brembana a Vall Seriana, vyhloubených řekami Serio a Brembo, které se zařezávají hluboko mezi vrcholy alpského předhůří. První pahorky se zdvíhají z rozlehlé roviny, která končí na pobřeží Ligurie. První osídlení tohoto kraje se datuje do 6. století před Kristem, kdy bylo návrší pravděpodobně zvoleno jako kontrolní a obchodní místo v úzkém spojení s dopravou mezi dolinami a úpatím hor, na trase tzv. „měděné cesty“, po níž se z bergamských hor svážela ruda ještě v prehistorických dobách.
Romantický ráz krajiny popisovali už horolezci, kteří kraj objevovali v 19. století. Nejvyšší štíty pohoří kdysi vytvářely dojem nehostinného prostředí, málokdy narušeného přítomností člověka. Tenkrát opuštěné hřebeny štítů, které uzavíraly doliny ze severu, dnes umožňují turistům a horolezcům výstupy z každé strany. Svá tajemství už dávno odhalila také údolí bohatá na zeleň i vodu, posetá nekonečným počtem horských vesniček. Takových míst, která zůstala stejná jako v minulém století, kdy do nich zašli jen pašeráci, lovci a hledači drahokamů, zůstalo jen málo.
Úplně nahoře, na střeše Orobijských hor jako by přežíval jakýsi „malý Tibet“, kde je ještě dnes možné slyšet jen fučení větru, zurčení potoků a padající kamení. Tam nahoře jsou pusté pláně, ke kterým se člověk dostane jen náhodou. Jsou tam opuštěné stezky a průsmyky, i staré kamenné ohrady podivných tvarů, u nichž člověk netuší, kdo je postavil. Když mlha zahaluje hory a vítr skučí ve skalách, zdají se salaše pastýřů jako poslední svědectví jakési dávné „kamenné civilizace“. Jako by mezi kameny přebýval tajemný duch hor, který snáší dolů do osad legendy a fantastické příběhy vyprávějící se dodnes.
Parco delle Orobie Bergamasche
Pro někoho má třítisícová kóta magickou přitažlivost. V bergamských horách ale žádnou třítisícovku nenajdete. Přesto nepůsobí hory parku o nic méně přitažlivě než jejich známější sousedé, a zadarmo také nic nedají.
Sníh leží v celé oblasti Brembana do pozdního jara i přesto, že na dohled je teplá Pádská nížina ovlivňovaná mořským klimatem. Mezi nejvyhledávanější vrcholy patří Zuccone Campelli, Pizzo dei Tre Signori, Monte Cadele, Corno Stella, Monta Aga i skupina Ponteranica, hřeben Cavallo-Pegherolo či sugestivní hory nad Calvi, jejichž nadmořská výška se pohybuje mezi 2100 až 2700 metry.
Až vás lyžování omrzí, zastavte se v některé starobylé osadě, jakou je třeba Fraggio v údolí Taleggio, jehož turistickou popularitu pod přezdívkou „malé Švýcarsko“ udržují především historické domy s kamennými střechami a fotogenické, hluboko do země zaříznuté soutěsky.
Od předešlých zcela odlišnou lokalitou je pak údolí Brembilla, které se pyšní titulem nejproduktivnější části Lombardie, co se týká původních rukodělných výrobků horalů.
Pokud byste ale chtěli přijet v létě, pak doporučuji působivou dálkovou turistickou trasu č. 101 – Sentiero delle Orobie Occidentali (Western Orobie Track) z Cassiglio do Conca del Pizzo del Diavolo, která sice jen prochází pod nejvyššími vrcholy, ale nabízí panoramatické výhledy téměř po celé délce ne zcela uzavřeného několikadenního okruhu. Vzhledem k tomu, že trasa má víceméně „horizontální“ charakter (výška se pohybuje mezi 1500 a 2300 metry, délka činí přibližně 50 kilometrů), měl by ji zvládnout bez problémů průměrně trénovaný turista.
www.turismo.bergamo.it , www.sentierodelleorobie.it
text a foto: Dana Jakoubková
|
Hodnocení webu Slunečno |